• Hanka

Michal Burda od tetovacího studia k vlastním přírodním gastro produktům

Aktualizace: 16. pro 2020


Michal Burda je, naším názvoslovím, velmi širokospektrální člověk, který jde do všeho s plným nasazením. Kromě toho, že provozuje skvělý koloniál/bistro - TRIKOLONIÁL, založil také, dnes už legendární, tatérská studia TRIBO, zaběhl maraton pod tři hodiny a produkuje vlastní přírodní produkty.


Michal je nesmírně inspirativní a za setkání a možnost spolupráce s ním jsme moc vděční. Proto si také velice vážíme toho, že vám nyní můžeme přinést rozhovor právě s ním. Necháte se jím inspirovat?



Michale, já vím, že jsi založil dnes už legendární tetovací studio TRIBO. Jak vlastně TRIBO vzniklo?


TRIBO vzniklo v roce 1996, v dubnu budeme slavit 25 let. Já jsem vlastně nikdy nebyl zaměstnaný. Kromě pár brigád jsem dělal vždycky svoje věci a TRIBO vzniklo z podstaty věci. Mně to všechno kolem tetování a piercingu bavilo řekněme od puberty. A když se pak v 1989 otevřely hranice, tak jsem začal hodně cestovat do Berlína, do Vídně, do Londýna. Tam všude tyhle věci samozřejmě byly a mě to přitahovalo. Byl to takový koníček. U nás to za komunistů vůbec nebylo, tenkrát nebyl ani internet, takže bylo složité získávat informace. S firmami se korespondovalo, na všechno se hrozně dlouho čekalo.. na šperky, tetovací strojky, to byla vždycky úplná anabáze. Nebyli jsme v Evropské unii, to už si málokdo dokáže dneska představit. Pro každý balíček chodit na celnici a čekat na něj dva měsíce. No a takhle nějak se z toho koníčku stala vlastně práce, protože tenkrát tu bylo hodně příležitostí, spousta věcí tady nebyla, spoustu toho vznikalo, my jsme byli mladí a takhle nějak to prostě vzniklo.



Jaký je Tvůj vztah k TRIBU dneska, co pro Tebe TRIBO znamená?


TRIBO pořád beru jako svojí hlavní práci, která je mým hlavním zdrojem obživy, i když teď zrovna ne, v tomto roce. Ale v normální době před covidem to tak bylo. Je to taková určitá jistota, protože to děláme už dlouho, prošlo to různým vývojem i takovou generační obměnou. Lidi, které tam teď zaměstnáváme jsou mladí, vyšli z uměleckých škol, nám se blíží zvolna k padesátce. TRIBO pro mě znamená kus života, beru ho pořád jako moje hlavní zaměstnání, i když už tam nejsem tolik jako dřív, protože pár posledních let tu energii věnuju více tady (v TRIKO). Ale to neznamená, že bych na TRIBO nějak zanevřel, mám tam kolegu, který je zároveň spolumajitel, mám tam recepční, takže tam už nemusím sedět každý den od devíti do pěti. Dříve jsme tam trávili celé dny do deseti do večera, když jsme byli mladší, to už tak úplně není ale pořád je to moje firma.



A Ty jsi Michale sám tetoval?


Já jsem netetoval. Já neumím kreslit, takže jsem ani tetovat moc nemohl.

Neříkám, že jsem to nikdy nezkoušel. Ale tetoval jsem asi tak jenom dva kamarády, sebe na nohu a něco jsem dělal Marušce (manželce), to jsou ale spíš takové legrace. Já jsem dřív dělal spíš piercing, takže jsem se zajímal hlavně o ty šperky a díky tomu jsem se dostal k tetování. Tenkrát byly tyhle věci hodně propojený. Ale ani ten piercing jsem pak nedělal dlouho, protože jsem se začal věnovat těm věcem okolo. Na piercing člověk potřebuje hodně klid a být soustředěnej, nedělat to ve stresu. No a s nárůstem organizačních věcí už na to člověk klid nemá, tak jsem spíš začal řešit chod toho studia. V té době jsme začali dělat taky první velkoobchod s těmi tetovacími a piercingovými potřebami, ten tady do té doby zatím vůbec nebyl. Byli jsem tak jediní, kdo zásoboval všechna tetovací studia - šperky, barvami. Dnes už se všechno objednává z Číny, ale tenkrát tu nic nebylo a my jsme byli první, kdo to dovážel.



Ty jsi Michale taky hodně sportoval, já vím, že jsi dělal cyklistku a běh, Ty jsi hodně širokospektrální :-) Jaký je Tvůj vztah ke sportu?

S kolem je to spíš tak, že mě cyklistika hodně zajímala, já kola i sbírám. Sbírám stará kola, české nebo italské rámy. Na kole jsem vždycky jezdil, ale že bych byl nějaký velký cyklista to ne.. Jezdil jsem hodně po Praze, ale že bych jezdil nějaké závody to ne.. občas nějakou vyjížďku se staromilci nebo sběrateli, to ano, ale spíš v jednu chvílí až ke čtyřicítce jsem začal běhat a to mi vydrželo sedm, osm let.



Ty řekneš začal běhat, ale Ty jsi běhal maraton, to už není jen takové obyčejné “začít běhat”..


Já jsem byl od malička člen lyžařského oddílu, s nimi jsem chodil běhat Velkou Kunratickou, což jsme všichni jako malí nesnášeli. Byla tam zima, bolí to, je to v bahně a když člověk neběhá, tak je to dost utrpení. Ale má to tam svoje kouzlo, tak jsem se v těch pozdějších letech nechal vyhecovat, že poběžím. Začal jsem na to trénovat tři týdny, měsíc a nějak jsem to absolvoval. Zalíbilo se mi to a začal jsem běhat víc. Pak jsem uběhl první desítku a když člověk uběhne desítku, tak začne pošilhávat po půlmaratonu a když uběhne půlmaraton, tak je logické, kam to může jít zhruba dál. Takže jsem se takhle dostal až k těm maratonům.



Jak dlouho jsi trénoval, když jsi se rozhodl, že poběžíš půlmaraton nebo pak maraton?


Ona je jedna věc to nějak absolvovat a uběhnout to a druhá věc je to uběhnout nějak dobře. To jsou dvě různé věci. Na to, aby člověk uběhl dvacet jedna kilometrů, na to toho moc nepotřebuje. Troufl bych si říct, že když bude člověk běhat tři měsíce, tak to nějakým způsobem pomaličku uběhne.


Michal v Helsinkách - zdroj svetbehu.cz

A Tvůj cíl byl tedy co?


Ze začátku byl cíl půlmaraton uběhnout, pak jsem ho chtěl uběhnout pod 1,50 hod. pak jsem si říkal, že pod 1,40 by to taky mohlo jít, pak to šlo pod 1,40, tak jsem chtěl pod 1,30 to už bylo o dost těžší. Požádal jsem proto svého kamaráda, Honzu Falgeho, který je špičkový triatlonista, aby mi s tím pomohl a ten mi do toho vnesl takový řád. A když se pak člověk začne zlepšovat, tak i sám sebe překvapí, čeho je vlastně schopen. Dostal jsem půlmaraton na 1,21 a pak jsem začal trénovat na ten maraton.


Tam jsem si cíl nejdříve nedával, protože z toho má člověk respekt. Říkal jsem si - pod čtyři hodiny dobré, pak jsem ubral na 3,45, pak jsem říkal možná 3,30 a pak když jsem se ptal trenéra, jak to mám běžet, tak mi to nějak vypočetl a vycházelo to na nějakých 3,15. Říkal máš na to natrénováno, tak to zkus. Tak jsem to zkusil a vyšlo to..


No a pak Ti začne hlodat, že by to pod ty tři hodiny mohlo taky jít, protože to je taková ta meta, kdy se odděluje rekreační a závodní běhání. Uběhnout maraton pod tři hodiny není žádná sranda. Na to už člověk musí opravdu trénovat, to už obnáší velké odhodlání a i poměrně velké časové penzum, dobrou disciplínu a časový režim. Je jedno jestli prší nebo mrzne, prostě se to musí odběhnout. To jsem v sobě nějak tenkrát měl. Považoval jsem to za naprosto normální, což teď už vidím taky trošku jinak.


Pak jsem se rozhodl, že poběžím maraton v Bostonu, což je prestižní maraton, na který se člověk musí kvalifikovat, tak jsem se na něj kvalifikoval v Helsinkách. Tam jsem musel běžet pod 3,10, tak jsem běžel za 3,07 a v tom Bostonu jsem to pak pod tři hodiny zaběhl. To bylo v roce 2015.

A to jsme začali tím, že jsi tak začal běhat :-) Ale jak Tě napadl Tvůj další projekt TRIKOLONIÁL?


Bylo to podobně jako s TRIBEM. Přišlo mi prostě, že tady taková věc chybí, a že by tu mohla být. Přišlo mi smutné, že se tu nic neděje, že si tu člověk nemá kam zajít na kafe. V té době, kdy jsme otevírali TRIKO, tady vlastně ani na Andělu nic pořádně nebylo. Člověk si tu nedal dobrý kafe. To až potom vznikla třeba Kavárna, co hledá jméno nebo Kafe Kolej a to nemluvím tady o tom sousedství, tady nebylo prostě vůbec nic. Přemýšleli jsme nad tím docela dlouho, nijak jsme to nelámali přes koleno, protože to bylo hodně vázané na nějaký ten nebytový prostor a vždycky jsme chtěli, aby to bylo tady někde blízko, kde bydlíme. No a pak jsem šel tady jednou okolo, zavolal jsem té paní, která to pronajímala, ale ta mi řekla, že ten prostor už někdo má. Někdo tu chtěl prodávat kafe a sendviče. Pak se tam úpravy zastavily, tak jsem té paní zavolal, a protože těm původním zájemcům to nějak nedopadlo, byla nakonec ráda, že volám. A tak jsme to podepsali.


Jakou představu o TRIKU jsi měl na začátku a kam se to posunulo do dneška?

Ta představa byla víceméně takováhle, jak je to dneska. Samozřejmě se to v čase měnilo a mění. Ze začátku to byl spíš ten koloniál. Chtěli jsme aby to byl koloniál, kde si člověk dá skleničku vína nebo dobré kafe. Produkty, které jsme na začátku brali, dříve nebyli k dostání v supermarketech nebo ve večerkách. Člověk tak musel třeba pro bulgur přes půl Prahy do zdravé výživy. Ale pak i tyhle dvě skupiny pochopili, že lidi chtějí jíst zdravě a my jsme nechtěli prodávat stejné výrobky, které si mohou lidi koupit tam a tak jsme se posunuli k takovým těm unikátním produktům, které zase tak jednoduše člověk nesežene. No a velký nárůst mělo kafe. Ukázalo se, že ho tu lidé hodně chtějí. A k tomu sladké.. Koláče a různé další napečené věci. Takže v jednu chvíli to byla spíš taková kavárna a taky bistro, lidi chodili na jídlo, sendviče.. To v jednu dobu začalo trochu zastiňovat doplňkový sortiment, který tady vždycky byl. Postupně jsme přestali mít těstoviny, rajčatové protlaky a spíš jsme začali brát takové ty delikatesy.


Teď se to zase ale v rámci koronaviru trochu vrátilo. Byl to takový logický krok, nabídnout lidem, aby nemuseli chodit do Tesca a mohli si ty základní potraviny koupit tady, kam stejně na to kafe přijdou.Takže jsme zase zařadili těstoviny, bulgur, čočku. A i věci, které se nám tu dříve nedařilo prodávat, jako mléčné výrobky, teď lidi doceňují. Jsou rádi, že nemusí nikam do více obchodů a seženou je na jednom místě, aniž by museli někde jezdit. Dlouho jsme také partnerem Amasa, maso bereme od nich bereme od začátku a začali jsme od nich brát i malé balíčky, rozšířili jsme to o maso ze Sasova, máme sýry z farmy Bláto, máme máslo, vajíčka. Od začátku máme pečivo, což je taková věc, kterou lidi potřebují každý den.

A jak TRIKO naplňuje Tvoji představu ekonomicky?


Já jsem to neměl nikdy postavené tak úplně businessově. Samozřejmě to musí nějak vydělávat, ale já ty věci kolem TRIBA i TRIKA dělám spíš intuitivně, než nějaké tabulky, grafy a plány. Spíš to nechávám tak plynout. Je pro mě důležité, aby to nějak fungovalo, nedělaly se dluhy, aby bylo na placení, a když z toho začne zbývat něco navíc, tak fajn. Ale už sama ta podstata, že to může existovat, částečně živit zaměstnance a nájem, to je fajn.

A co vaše vlastní výrobky, které prodáváte pod značkou Nicolajka?


Začal jsem s tím před čtyřmi roky, když jsem udělal vlastní cider. A čím dál tím víc mě to baví a dává mi to větší smysl. Díky Honzovi Čulíkovi z táborského THIRu, který začal dělat takové gastronomické sympozium Počátky, jsem se seznámil s dobrými kuchaři i s lidmi, kteří dělají svoje vlastní věci. To člověka hodně ovlivní, zvlášť když jsou to takoví otevření lidé, kteří nedělají žádné tajnosti s tím, co znají a naopak rádi poradí. Doceňují zase to, co děláme my a nějakým způsobem se to doplňuje. Takže jsem se třeba od Vojty Kaláška naučil, jak se suší maso nebo Tomáš Reisinger, ten zase sbírá bylinky. Díky němu jsem začal dělat vermut právě s bylinami, které já bych asi nasbírat všechny neuměl a nepoznal je a on to prostě umí.


Pak mě vždycky zajímaly včely a chtěl jsme mít vlastní med, tak jsem začal včelařit, takže se to takhle nabaluje a ukazuje se, že lidi ty vlastní věci prostě chtějí. Když máš takový obchod a lidi mají na výběr, jestli si mají koupit marmeládu, o které vědí, že jsi jí nasbíral a vyrobil ty nebo nějakou, kde neví pořádně její původ, tak si vždycky raději vezmou tu Tvojí. Stejné je to s i s tím ostatním. Vím, že prostě dává smysl mít ty unikátní věci.


A vlastně se mi líbí, že i ta současná situace přiměla restaurace, že také dělají svoje výrobky. Začali dávat věci do sklenic, začali dělat marmelády, nějaké chutney, začali prodávat vývary ve sklenici, které si mohou lidi odnést domů. To, že to každý dělá po svém, je dobré. Ta diverzita pak člověku umožňuj ochutnat více. Když někam jezdím, nechci, aby všechno chutnalo všude stejně. Chtěl bych vědět, jak to dělají v Šumperku, jak v Táboře, jak v Českých Budějovicích, Brně a jaké tam jsou ty krajové zvyklosti, takže mi to dává docela dobře smysl.



Přijde Ti to jako takový návrat ke kořenům, jak se to dělalo dříve? Že jsme se po revoluci všichni odtrhli od té tradice, začali chtít všechno jen ze zahraničí a všude bylo vlastně dostupné jen to stejné?

No, je to takový obrat. Dříve tohle lidi prostě dělali a byli zvyklí to dělat. Vždyť naše babičky.. já si to pamatuji. Vždycky jsme trhali rybíz, babička dělala marmeládu, sirup, rybízové víno, nakládala okurky, dělala zelí, bezinkovou kávový likér, tak to dělali všichni. Samozřejmě se mi v Jižních Čechách nebo na Moravě smějí, že oni to tam nikdy dělat nepřestali. Ale rozdíl je trochu v těch městech, tam se to zdálo o něco složitější a je to pořád pro mnoho lidí složitější. Já naštěstí objevuju, že si ty věci dělat sám můžu. Sice to obnáší nějakou práci, čas a trpělivost, ale když to člověk má a je schopen to dělat, tak myslím, že je to to nejlepší, co může být.


Mě se hodně líbilo, jak jsi říkal “ten mi pomáhá s tím, ten s tímhle”. My se tohle snažíme dělat od začátku propojovat lidi v gastronomii a Tobě se to daří úplně skvěle..


Za to jsme moc rádi. Když jsme tady otevírali, tak by mě ani nenapadlo, že tady budu moct vařit nebo nějak spolupracovat s takovými kuchaři jako je třeba Vojta (Kalášek), Pavel (Buchwaldek), Kryštof (Ryba) nebo Tomáš Reisinger, a že oni budou nějak doceňovat to, co děláme my. Došlo vlastně k takovému propojení dvou světů, protože já nejsme vyučený v gastru a potom mám okolo sebe takové ostřílené profesionály, kteří si prošli drilem hotelových restaurací a dalších významných restaurací. A je dobré to znát a propojovat zase s tím, co umíme my.



Ty prodáváš, Michale také naše vína a vím, že celkově nabízíš vína, která nejsou dostupná v supermarketech stejně jako ostatní výrobky u vás. Vína jsou přece jen trochu specifická záležitost. Jak je u vás zákazníci vnímají?


Vína, která tu prodáváme je potřeba lidem trochu vysvětlovat, protože my tady máme v okolí různé sklípky a vinárny, co prodávají sudová vína a velkoobchody s víny. Ale od začátku se je snažíme nebrat jako konkurenci a bereme vína, která zajímají nás. Mě začala zajímat přírodní, naturální vína, která jsou podle mě daleko zajímavější než vína konvenční nebo supermarketová. Ale samozřejmě chápu, že to pro některé lidi být nemusí.


Zároveň to už není žádné dogma, že bychom všechna vína, která tu prodáváme museli prezentovat jako naturální nebo autentická, jak se to na začátku hodně vymezovalo. Teď se to někdy stírá a beru to spíš tak, že to jsou prostě dobrá vína. Beru za normální nebo mělo by být normální, že jsou ta vína bez chemie, že jsou nemanipulovaná. A ono se ukazuje, že třeba v Německu, Rakousku nebo i Itálii se to tak někde děje vlastně normálně a přirozeně, protože se to tam takhle dělat nikdy nepřestalo. Takže já ta vína od Knewitze, Jülga nebo Wachter-Wiesler mám rád, protože jsou zároveň taková elegantní a jsou dobře udělaná.


Na druhou stranu tady někdy mívám vína, která mohou být taková až divoká a někomu, kdo se v tom nevyzná, nemusí ve finále ani chutnat. Což je vlastně v pořádku. Ale vždycky chci, aby ta vína korespondovala s tím, co tady máme a abych se za vína, která máme v nabídce, mohl vždy postavit.



Vy jste teď v TRIKU oslavili pětileté výročí, co plánuješ v TRIKU dál? Chystáte něco nového?


Dál plánuju dělat ty vlastní věci, ale to už se ani nedá říct, že je to něco nového. Už se to vlastně opakuje v těch ročních cyklech, akorát se to každý rok o něco rozroste. Takže se dostáváme do toho, že konec září se něco sklízí, pak se to nějak zpracovává, pak to kvasí, pak se to ukládá do sklepa, pak to zraje a na jaře zase začnou včely, pak se bude lahvovat cider. Přes léto sběr ovoce a pak zase přijde září a jede to takhle dokola. (směje se)


Dělání těch našich věcí mě vlastně naučilo trochu víc vnímat rytmus ročních období a přírody, což jsem možná dřív jako městský člověk tolik nevnímal. Začínám najednou poznávat, kdy co kvete, kdy co roste a kdy už ne a kdy je potřeba to sklidit. Vlastně ta příroda pak plánuje trochu za tebe.



Ale jednu novinku teď přece jen chystáš.. Vím, že připravuješ e-shop.


Já jsem se tomu dlouho bránil mít e-shop, protože TRIKO bylo vždycky o kontaktu s lidmi a říkal jsem, že mě moc nezajímá prodávat potraviny přes internet. Ale pak mi to začalo dávat víc smysl s těmi vlastními produkty. Spousta lidí mi taky říká, jak máme super věci, ale že jsou daleko, že se k nám nedostanou.Tak jsem si pak říkal, že bychom ten e-shop udělali na ty exkluzivní produkty, jak na ty naše, tak na ty blízkých kamarádů a spřátelených dodavatelů.. Takže teď ho dokončuji a během pár dní bude spuštěný. Zatím to bude s možností osobního odběru nebo rozvozu po Praze. A uvidíme časem, třeba bude možné dodávat i dál.


Pozn. E-shop TRIKOLONIÁL už frčí


ADRESA:

Areál Big Box, 

Ve žlíbku 1800,

193 00 Praha 9

Jsme dodavatelé vína s přesahem do gastronomie a rozsáhlými službami pro vás.

  • Facebook
  • Instagram
0